Představujeme porotce 10. ročníku České ceny za architekturu

Jednou z předností České ceny za architekturu je složení poroty, které je v rámci podobných soutěží v České republice unikátní. Stejně jako v předchozích ročnících je porota tvořena architekty výhradně ze zahraničí. Jubilejní ročník jsme se rozhodli využít i k reflexi vývoje na české architektonické scéně, a proto jsme k účasti v porotě vyzvali architekty a architektky, kteří usedli v porotách prvních pěti ročníků.

Letošní porota má pět členů. Jsou jimi architekt a pedagog na fakultě architektury v Mariboru Boris Bežan (Slovinsko/Španělsko), architektka a zakladatelka neziskové organizace Woman Architects podporující profesní rozvoj žen v architektuře Andrea Klimko (Slovensko/UK), krajinářská architektka, urbanistka a kurátorka Yael Moria Klain (Izrael), architekt, urbanista a akademik Roger Riewe (Německo) a architekt, který aktivně působí v mnoha profesních sdruženích, Jeroen van Schooten (Nizozemsko).

Zeptali jsme se Borise Bežana, architekta slovinského původu, který žije a působí ve Španělsku, zda se změnila architektura a přístup k ní v „jeho“ dvou zemích?

„V posledním desetiletí zaznamenalo Slovinsko výrazný nárůst otevřených architektonických soutěží, což je na tak malou zemi obzvláště pozoruhodné. To postupně umožnilo mladší generaci architektů vytvořit si vlastní architektonický jazyk. V soutěžních se dříve objevovaly obvykle zdrženlivé a funkční návrhy, ale v posledních letech došlo k posunu – zejména u některých veřejných budov – směrem k ambicióznějším a výjimečnějším projektům, které jdou daleko nad rámec pouhé funkčnosti a nákladové efektivity.

Ve Španělsku, zejména v Barceloně, se objevila nová vlna architektury silně orientovaná na udržitelnost a experimentování se sociálním bydlením. Tento posun byl do značné míry způsoben iniciativami místních municipalit, jejichž cílem je podpora inkluzivnější a ekologicky odpovědnější architektury. Udržitelnost je však složitá problematika s různými výklady týkajícími se materiálů – ať už jde o použití dřeva v zemi s omezenými lesními porosty, nebo o cihly a betonové výrobky, jejichž výroba vyžaduje značné množství energie. V současných návrzích lze také pozorovat snahu o renesanci tradičních materiálů a stavebních technik, zejména přiznaných cihel, jako způsob přihlášení se k místnímu architektonickému dědictví.“

Zajímalo nás také, zda očekává podobné tendence i v české architektuře?

„V posledních letech se mnoho finalistů českých architektonických cen zaměřilo na promyšlenou adaptaci a nové využití památkově chráněných budov. Tento trend odráží jak bohaté architektonické dědictví země, tak touhu mladší generace architektů navrhovat inovativní a sofistikovaná řešení zásahů do historických budov. Zachování a konverze stávajících budov jsou ve své podstatě v souladu s principy udržitelné architektury a adaptace památek se tak stává klíčovým aspektem ekologicky odpovědného navrhování.

Zatímco v Evropě existuje širší hnutí směrem k udržitelné architektuře, každá země jej řeší prostřednictvím svých vlastních specifických výzev a priorit. V České republice se to často projevuje v průkopnických řešeních adaptace kulturního dědictví, zatímco v jiných zemích se může jednat o sociální bydlení nebo ambiciózní novostavby.“

Už teď je zřejmé, že se máme na co těšit!