Aktuality

Rozhovor: Ve Švýcarsku neexistuje povinná autorizace, Le Corbusier neměl ani diplom / Jiří Oplatek porotce ČCA 2017

Ve Švýcarsku neexistuje povinná autorizace, Le Corbusier neměl ani diplom

Domov seniorů, Münchenstein (foto: archiv autora)

Od roku 1982 jste švýcarským občanem, o deset let později jste se stal členem architektonické komory Bádenska-Württemberska a spolku SIA. Komora s celostátní působností, která by zajišťovala přenesený výkon státní správy, však ve Švýcarsku neexistuje, stejně jako neexistuje povinná autorizace s kulatým razítkem. Jak tedy funguje dohled nad výkonem profese architektů?

Ve Švýcarsku není titul architekt nijak chráněný; v zásadě si může říkat architekt každý, kdo si myslí, že je na to dost kvalifikovaný. Snad tady působí ještě trauma z dob Le Corbusiera, který také neměl ke své práci žádný diplom. V každém případě tady žádný „dohled“ nad výkonem profese architekta neexistuje. Pokud je ale architekt například členem SIA (Schweizerischer Ingenieur- und Architektenverein), tak je vázán určitými jeho pravidly, která se však týkají etických a ne odborných zásad výkonu povolání. Členství v takové profesní organizaci, která má právní status privátního spolku – a kterých je více – ale také není nikým předepsáno. V praxi to vypadá tak, že žádost o stavební povolení může podat kdokoliv, kdo se k tomu cítí způsobilý, a ještě jsem se nesetkal s případem, že by to stavební úřad nějak zkoumal. Celkově se spoléhá na to, že si investor vybere člověka, který je schopný jeho záměr zrealizovat. Musím ale podotknout, že Švýcarsko je vysoce decentralizovaná země a že jsou kantony, zvlášť ve francouzské části, které už od architektů požadují zápis do jakéhosi registru, jenž je ale zase veden soukromým spolkem.

V této souvislosti je také zajímavý příklad stavebních norem, které ve Švýcarsku vlastně neexistují. Technická pravidla pro stavebnictví vydává jako soukromý spolek také SIA; právně mají ale charakter pouze jakýchsi „doporučení“ a nejsou závazná. Pokud tedy dojde ke sporu a architektovi se podaří přesvědčit soud, že jeho řešení je rovnocenné zmíněnému doporučení, bude mu to soud akceptovat.

Kdysi jste se zmínil, že v roce 1969 byli Švýcaři vůči imigrantům velmi otevření. Celá Evropa se nyní zabývá problematikou migrační krize. Lze vůbec srovnávat tehdejší situaci se současnou?

Samozřejmě je každá doba jiná – tehdy jsme přišli do země, která velice sympatizovala s „pražským jarem“, kde panovala velká poptávka po pracovních silách a do které jsme přišli jako emigranti většinou s docela solidním vzděláním. Co se ale srovnávat dá, tehdy i dnes, je celkový přístup Švýcarů k cizincům. Jejich podíl na celkovém obyvatelstvu je v této zemi dnes snad v průměru kolem 25 procent; což znamená, že každý čvrtý(!) člověk, kterého zde potkáte na ulici, vlastní jiný pas než ten švýcarský. A ve velkých městech je ten podíl ještě mnohem vyšší. Nechci tvrdit, že se taková situace obejde vždy bez problémů a že tu neexistují politici, kteří si na tomto tématu snaží vybudovat popularitu; ale v zásadě by takový stav nebyl bez vysoké míry tolerance představitelný. Souvisí to, dle mého názoru, také jistě se zdejší zkušeností soužití několika skupin obyvatelstva, které se neliší jen různou mateřštinou, ale i celkovým kulturním pozadím. Švýcar se tedy v žádném případě nemůže definovat přes jednotnou řeč. A – což je jistě nejdůležitější – v žádném případě zde politická elita nerozdmýchává takové vášně, jak jsme tomu bohužel svědky v jiných zemích. Ve kterých se kupodivu podíl cizinců počítá spíš v promile než v procentech.

Centrum volného času pod dálničním mostem, Basilej (foto: archiv autora)

Váš život je neodmyslitelně spjat s Brnem. Narodil jste se zde, vystudoval, působil jako pedagog, habilitoval se na docenta a v loňském roce jste se stal členem Odborné rady Kanceláře architekta města Brna. Jak tento orgán funguje a jaký vliv má na následné rozhodování magistrátu?

Po zrušení Útvaru hlavního architekta v roce 2003 panovalo v Brně dlouhou dobu urbanistické bezvládí. Považuji to za velkou zásluhu současné politické reprezentace, že v podobě Kanceláře architekta města takové těžiště městotvorného uvažování znovu zřídila. Michalu Sedláčkovi, který byl do funkce ředitele vybrán mezinárodně složenou komisí, se podařilo v krátké době složit velmi motivovaný tým spolupracovníků; dlužno podotknout, že mu při tom také napomohly ve stejnou dobu probíhající změny ve vedení brněnské Fakulty architektury. Odborná rada byla jmenována magistrátem a je složena z pěti nezávislých urbanistů a architektů. Její funkce je čistě poradní, hlavně ve strategických otázkách; které náměty se potom stanou tématy v další práci kanceláře, je už v odpovědnosti hlavního architekta samotného. V tomto smyslu má naše práce na rozhodování magistrátu vliv pouze nepřímý. Sešli jsme se zatím snad čtyřikrát a hlavními tématy diskuse byly prozatím spíš politicko-organizační otázky týkající se způsobů, jak se pokud možno rychle dopracovat k platnému územnímu plánu.

Autorka rozhovoru Markéta Pražanová (překlad: Lucie Mertlíková)

Jiří Oplatek

Jiří Oplatek patří mezi nejvýznamnější české architekty působící v zahraničí. Absolvoval v roce 1968 Fakultu architektury VUT v Brně. Ihned poté začal pracovat na Útvaru hlavního architekta města Brna a záhy byl povolán do vojenské služby. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, kde byl více než deset let zaměstnán v basilejské kanceláři Vischer+Weber Architekten a navrhl zde jednu ze svých nejznámějších staveb, televizní vysílač Bettingen nedaleko Basileje (soutěž 1973, realizace 1984). V roce 1981 si založil vlastní kancelář Vischer + Oplatek Architekten. Když se mu v roce 1982 podařilo získat švýcarské státní občanství, byl také zapsán do Švýcarského registru architektů a stal se členem Švýcarské komory inženýrů a architektů SIA. Byl zakládajícím členem Nadace pro podporu československé architektury. Od roku 1990 úzce neformálně spolupracoval s Fakultou architektury VUT v Brně, kde pořádal přednášky, semináře a zajišťoval stáže ve své kanceláři. O pět let později byl jmenován docentem a až do roku 2015 působil na své alma mater jako pedagog. Od roku 1993 převzal vedení celé kanceláře Jura Oplatek Architekt SIA, později Oplatek Architekten AG. Byl členem České komory architektů a také řady odborných komisí (např. Plánovací komise pro revizi územního plánu obce Münchenstein), v současné době je členem Odborné rady Kanceláře architekta města Brna. Jiří Oplatek má za sebou desítky projektů a realizací. Mezi nejznámější patří Centrum volného času pod dálničním mostem Dreirosen v Basileji (2006, na obr.). Tato neobvyklá vestavba domu do složité mostní konstrukce v blízkosti břehu Rýna nabízí zázemí pro různorodé aktivity mládeže. Dalšími zajímavými počiny jsou Tři bytové domy na Luzerner Ring v Basileji (vyzvaná soutěž 1989, realizace 1993) nebo rozšíření a rekonstrukce Domova seniorů v Münchensteinu (2015).

Medailonky všech porotců najdete v zde