Aktuality

Rozhovor: Krajinářská architektura je víc než soutěž o nejhezčí maškarní kostým / Eelco Hooftman porotce ČCA 2017

 

Krajinářská architektura je víc než soutěž o nejhezčí maškarní kostým

Revitalizace bývalého letiště Tempelhof v Berlíně (foto: archiv autora)

Váš ateliér Gross.Max je považován za nejprogresivnějšího zástupce nové generace současné krajinářské architektury. Sám jste přišel s pojmem „volně plynoucího urbanismu“, zaměřeného nejen na konkrétní místa, ale i na prostor mezi nimi. Specializujete se na velmi rozsáhlé a komplikované urbanistické celky. V čem spatřujete hlavní problémy současného územního plánování a krajiny?

Místo definování problémů by možná bylo lepší zamyslet se nad výzvami a příležitostmi. Jako rozvíjející se obor má krajinářská architektura stále dokonalejší nástroje, aby se mohla podílet na komplexních úkolech v území s velkým měřítkem. Role krajinářského architekta je stále důležitější, a to jak v těch částech světa, kde můžeme pozorovat úpadek životního prostředí vlivem rychlého procesu urbanizace, tak v regionech, kde zaznamenáváme tento úpadek jako výsledek změny procesů hospodářského rozvoje. Profese krajinářského architekta umožňuje zpracovávat zakázky různého rozsahu – od velkoformátové strategie k drobnému měřítku. Proto se ideálně hodí k tomu, aby stála v čele rozsáhlých transformačních projektů. V inteligentní krajinářské architektuře se jedná o víc než jen o estetickou krásu či soutěž o nejhezčí „maškarní kostým“. V poslední době se setkáváme s dramatickou změnou toho, jakým způsobem jsou zakázky zadávány. Nejsou tu už jen vlády a na ně napojené agentury, ale stále častěji je to soukromý klient, kdo se zabývá otázkami revitalizace a změnami kulturní krajiny.

BBD Park, Beijing (foto: archiv autora)

Než jste se stal krajinářským architektem, měl jste poměrně vzrušující povolání – pracoval jste v cirkuse, kde jste se učil krotit lvy. V Architects Journal jste kdysi prohlásil, že na poli krajinářské architektury je třeba ještě mnoho vykonat, protože krajinářská architektura ve Velké Británii pozbyla vzrušení. Jsou pro architekturu vzrušení a vášeň důležité a jakým způsobem se v ní projevují?

Naše profese krajinářské architektury je často přehlasována a podceněna nám blízkými disciplínami, jako jsou architektura a stavitelství. Abychom mohli s touto situací bojovat, musíme být vášniví, chytří a odhodlaní. Musíme se zbavit své beránčí povahy a vycenit zuby. Měli bychom se stát „vůdcem smečky“ místo toho, abychom byli pořád jen nejslabší z vrhu!

Za svou tvorbu jste získal třikrát ocenění Art for Architecture (Umění pro architekturu) udělovanou Royal Society for the Encouragement of Arts, Manufactures and Commerce – RSA (Královskou společností umění, řemesel a obchodu). S jakými projekty jste vyhrál? Potřebuje architektura výtvarné umění a opačně?

Krajinářská architektura je vizuální disciplína; možná má blíž k éterickému světu malířství než k architektuře. Již v 18. století byl takzvaný anglický krajinářský styl uznán jako samostatné vysoké umění; tento koncept krajinářského umění byl zřejmě jediný opravdový originální přínos Velké Británie k rozvoji západoevropského umění. Dnes již neexistující cena Art for Architecture, jíž jste se dotkla, byla konkrétním pokusem propagovat spolupráci mezi umělci a architekty v raném stadiu přípravy projektu. Při jednom takovém projektu jsem spolupracoval např. s americkým umělcem Markem Dionem. Práce s umělcem otevírá oči, je dialogem, jenž nás nutí přehodnotit vlastní postoj a vypilovat myšlenky. Zdá se, že umělci se obecně pohybují více v rámci svého díla a na stavbu pak přinášejí místem neovlivněné nápady. My architekti máme naopak sklony reagovat na to, co na místě již existuje. To je rozdíl mezi konceptuálním a kontextuálním přístupem.

Autorka rozhovoru Markéta Pražanová (překlad Lucie Mertlíková)

Eelco Hooftman

Eelco Hooftman (foto: archiv autora)

Mezinárodně uznávaný krajinářský architekt Eelco Douglas Hooftman vystudoval Vysokou školu zemědělskou v nizozemském Wageningenu. Po studiích pracoval na rozsáhlých strategických plánech struktury krajiny v okolí letiště Schiphol a periferiích Amsterdamu, posléze se v roce 1990 přesunul do Velké Británie. Jeho blízký vztah k umění vyústil v bohatou spolupráci s různými umělci. Za svou tvorbu získal třikrát ocenění Art for Architecture (Umění pro architekturu) od Královské společnosti umění, řemesel a obchodu (RSA). Jako pedagog Školy umění v Edinburghu založil a pak také v letech 2003–2008 řídil inovativní postgraduální program Umění / Prostor a příroda. Eelco Hooftman se stal jako první krajinářský architekt členem představenstva výkonného orgánu skotské vlády Architecture & Design Scotland. Často také působí jako člen porot mezinárodních soutěží – např. na Muzeum světové kultury ve Frankfurtu nad Mohanem nebo novou knihovnu v Berlíně. Ve funkci ředitele ateliéru GROSS.MAX., který založil v roce 1995 s Bridget Baines, se zaměřuje na koncepční přístup a kontrolu strategických projektů. Mezi důležité zakázky patří např. rozvoj poloostrova Zorrotzaurre v Bilbau, londýnské čtvrti Greenwich či Le Belvedere de Garonne v Bruselu. Podílel se také na náročných krajinářských a urbanistických projektech – např. na územním plánu Královské botanické zahrady Kew v Londýně, revitalizaci bývalého letiště Tempelhof rozprostírajícího se na 380 hektarech nebo centrálním parku v Pekingu. Návrhy jeho ateliéru jsou často oceňovány v místních i mezinárodních soutěžích. Od roku 2009 působí jako profesor na Fakultě doktorandských studií designu na prestižním Harvardu (GSD), rovněž byl hostujícím profesorem na ETH v Curychu a Academie van Bouwkunst v Amsterdamu, je členem Královské skotské akademie.

Medailonky všech porotců najdete v zde