Aktuality

Diskuze: Město pro život – Úvahy o současném urbanismu (12.června 2017, Vnitroblock)

Před nominačním večerem 2. ročníku České ceny za architekturu se uskutečnila v prostorách kavárny Vnitroblock v pražských Holešovicích veřejná diskuse na téma Město pro život. Své příspěvky přednesli nizozemská architektka Marianne Loof, předsedkyně poroty ČCA, a další členové poroty této soutěžní přehlídky – krajinářský architekt Eelco Hooftman, slovinský architekt Matija Bevk a švýcarský architekt českého původu Jiří Oplatek. Setkání moderovala Veronika Ruppert.

Marianne Loof – Auta jsou ve městě hosty

Marianne Loof ve svém vystoupení upozornila na skutečnost, že profese architekta není ničím výlučným – společně s mnoha dalšími obory jen pomáhá formovat okolní svět. A může tak přispět ke kvalitě života. Opakovaně zdůrazňovala sociální aspekt architektury, jehož nesporný význam prezentovala mimo jiné na svých charitativních projektech hliněných staveb v Mali. Marianne Loof působí v Amsterodamu již více než 6 let jako předsedkyně výboru pro architekturu a velmi aktivně se zde zapojuje do diskuse o tom, co je potřebné pro dobrý život ve městě. Za jednu ze zásadních otázek považuje vyjasnění pohledu veřejného a soukromého sektoru. Komu patří město a čí zájmy se mají hájit? Pro rozvoj kvalitního města je podle jejího názoru nutné zajistit udržitelnost, životaschopnost, mobilitu, zelenou infrastrukturu, zahušťování zástavby a péči o památky (aniž by se město stalo skanzenem) atd. Uvědomuje si, že není lehké udržet kvalitu vnitřního města. Jednu z cest vidí v upřednostnění chodců a cyklistů před auty, která považuje za hosty ve městě.

Matija Bevk – Budova by měla zvyšovat hodnotu místa i veřejného prostoru kolem

Podle Matija Bevka pomáhá architektura integrovat život do města. Budovy jsou podle něj nástrojem, který definuje vztah mezi soukromým a veřejným sektorem. Za skutečně privátní prostor považuje jen interiér vlastního domu, jakousi černou skříňku, která čeká na návrat svého obyvatele. Proto je přesvědčen, že interiér by si měl každý navrhnout sám – stejně jako se každý snaží uspořádat si vlastní život. Upozorňuje také na měnící se nahlížení na město a krajinu – dnes už v podstatě neexistuje jasná hranice mezi městem, vesnicí a volnou krajinou – vše se prolíná. Jako příklad zahušťování zástavby ve městech představil návrh obytného souboru nazvaného „vertikální město“ s variabilně uspořádanými bytovými jednotkami a terasami. Je přesvědčen, že při realizaci rozlehlé budovy je nutné nejen sebrat městu pozemek, ale také mu něco vrátit – vytvořit skutečnou hodnotu, najít dokonalé vazby stavby s okolím, maximálně propojit budovu s veřejným prostorem. Proto také při návrhu mešity v Lublani, podle vítězného návrhu z mezinárodní architektonické soutěže, navrhli komplex s velkým množstvím funkcí pro všechny občany města.

Jiří Oplatek – Princip ideálního města neexistuje

Město je dle názoru Jiřího Oplatka vhodné k žití, pokud má nastavené mechanismy, jak se svým rozvojem zacházet. Jak nakládat s různými názory a zájmy, které se neustále vyvíjí, jak najít rovnováhu mezi potřebami různorodých skupin obyvatel. V Basileji, kde architekt žije, je vyvinuta kultura zacházení s konflikty. Společnost je zvyklá s konflikty žít a jednotlivec si je vědom, že nikdy nezíská maximum na úkor druhých. Rozvoj města je možný buď díky principu hybridních řešení (přičemž žádné není ideální) nebo principu rozvíjení struktury historického města. Jako příklad stavby, která se snaží posloužit obyvatelům a zároveň čelit sociálním konfliktům i urbanistickým a dopravním problémům, prezentoval svou realizaci volnočasového centra pod dálnicí v Basileji. Stejně jako Brno se také Basilej zabývala otázkou odsunu vlakového nádraží. Zde byl názor jasný – ponechání nádraží v centru města a jeho integrace do struktury zástavby. Kolejiště se sice stalo určitou bariérou, ale polycentrismus může být pro město i praktický. A přestože zde dochází ke křížení různých typů dopravy, i zde je obyvatel zvyklý žít s „konfliktem“, je připraven dávat pozor – a k žádné nehodě nedochází.

Eelco Hooftman – Architekti by měli být jako lišky

Krajinářský architekt Eelco Hooftman o sobě říká, že není architektem, ale spíše zahradníkem, který pomalu promýšlí změny. Prací krajinářského architekta je podle něj propojení prvků Land – Scape – Architecture. Domnívá se, že lidé potřebují pro svůj život přírodu – obraz ráje, v němž nacházejí svou přirozenost. Je přesvědčen, že když lidé dostanou kousek přírody, tak se rozdivočí. Aplikaci krajinářských prvků uvedl na příkladech vertikálního parku uprostřed Pekingu či louce v Berlíně. Iniciativy soukromých investorů ve veřejném prostoru může podle něj zásadním způsobem ovlivňovat zájem a dohled veřejnosti nad výstavbou. Domnívá se, že města jsou budována pro superbohaté obyvatele, nikoliv pro všechny, jak by to mělo být. Role architekta není jednoduchá a podle Hooftmana musí být architekti jako lišky, aby mohli zároveň sloužit svým chlebodárcům a zároveň přinášet veřejnosti kvalitu.

Z diskuse

Proč získala Mies van der Rohe Award 2017 budova kolektivního bydlení?

M. Loof zmínila, že výsledky soutěžní přehlídky byly překvapivé, protože cena byla poprvé zaměřena na sociální hlediska. Obytný kolos deFlat Kleiburg v Amsterodamu byl považován za nefunkční a stejně jako ostatní budovy v okolí měl být demolován. Mladí architekti stavbu levně koupili a pokusili se vytvořit cenově dostupné bydlení, které ve velkých městech žalostně chybí. Díky vzniku variabilních buněk tvořících holobyty se podařilo vytvořit město pro mladé a ne příliš movité obyvatelstvo. Hovoří se o sociální revitalizaci. J. Oplatek ocenil, že Holanďané jsou ochotni jít do rizika, nejen finančního, a že v Čechách není společenská situace nakloněna obdobným projektům.

Výšková stavba Hoffman The Roche Tower v Basileji (Herzog a de Meuron)

Z pléna vyvstal dotaz na postoj obyvatel Basileje k této 178 vysoké novostavbě, která dvojnásobně převyšuje místní katedrálu. J. Oplatek přiznal, že budova vyrazila obyvatelům dech. Původně stála mimo centrum, ale to ji při svém rozvoji pohltilo. Politické vedení bylo pod velkým tlakem, jelikož investor je důležitým zaměstnavatelem obyvatel města a zároveň plátcem nejvyšších daní. Místní architekti se bouřili, ale málo – nechuť ke kritice je dusí.

Architektuře chybí národní identita

E. Hooftman se zamyslel nad změnou činnosti architektů v posledních dvaceti letech. Dříve měla každá země svou identitu, např. Němci byli velmi ekologicky zaměření (říkalo se jim „ekologický taliban“). Dnes sedí v každé architektonické kanceláři různé národnosti, myšlenky migrují, projektuje se po celém světě, rychle zazoomujeme a pak si zase uděláme odstup – jsme děti revoluce google zoom… S Němci je ale stále trochu obtížné vyjít, v Číně je zase výzva uhájit si honorář a dostat vůbec zaplaceno.

Město pro život musí nabídnout veřejný prostor

M. Loof znovu zdůraznila, že veřejný prostor je nejdůležitějším prvkem ve městě. V mnoha sídlech zůstává stále na prvním místě doprava, ale lidé by si měli vzít město zpátky. V Amsterodamu zabírají automobily 70 % veřejného prostoru. Podle ní je nutné uvažovat o prostoru jiným způsobem, než doposud (např. přemístit auta pod zem).

Je třeba mít dobré politiky, nejen architekty

Podle E. Hooftmana je nutné prosazovat kvalitní architektonické zásahy ve spojení s politickou reprezentací. Na něj navázal M. Bevk, který informoval o primátorovi Lublaně, který se před 10 lety zaměřil na kultivaci veřejného prostoru a vrátil ho lidem. Také J. Oplatek je přesvědčen, že záleží na prioritách vedení města. Pokud magistrát dovolí postavit okolo města shopping parky, centrum se samozřejmě vylidní. Jednou z cest k omezení dopravy ve městech jsou vysoké poplatky za parkování i průjezd městem.

Fotografie z diskuze najdete zde.

Autorka článku: Markéta Pražanová

Foto: Jan Hrdý